Naše hřiště je Vltava

Když se někdo upíše vodě, už nikdy se z toho poddanství nevyvleče. A ten, který se u ní dokonce narodil - jakoby duši čertu upsal. A kolik je v české zemi řek, tolik je pravděpodobně vyznavačů právě té své. "Každý jen tu svou, má za jedinou..." A přece mi dovolte, abych jako obecně nejznámější z těchto roduvěrných jmenovala Podskaláky, křtěné Vltavou. Vždyť byli hrdiny již desítky let známé hry se zpěvy a tanci, oslavil je i starý český film.

Starostuje u vody

Narodil se opravdu v Podskalí, a tím je to dáno. Až do důchodeckého věku mu kape z šosu. A syn málem "nesleze z lodi" a manželky jsou postaveny před hotovou věc. Já a voda, nebo nic. Josefové Sosnovcovi. Starosta a předseda JO Sokola Vrané II. Ta starší partnerka to vyřešila tak, že prostě kuchtí v dřevěném přístřešku na břehu vranské přehrady kousek za Prahou, ta druhá se naučila nečekat z manželova podnikání žádný osobní prospěch. Dovedete si představit, kolik taková loď a její příslušenství spolkne peněz?

Loďky může nabídnout jednota novým zájemcům jen v té "nejmenší velikosti". Optimist pro děti od osmi do patnácti let. Pak už pravidla jachtingu striktně velí - musíš do třídy dospělých. A loď i všechno ostatní obstarat za své, ber kde ber. Loď Evropa, Finn pro ty, kteří jezdí vodu i závody na českých vodních plochách spíš pro potěšení, protože ty lodě, které mají opravdu šanci uspět mezinárodně, nejsou k zaplacení. A taky by na českých vodách neměly kam plachtovím zatřepotat. To chce obrovskou volnou hladinu.

Naše hřiště je voda

Vysoukali jsme se o víkendu v půli září z tramského vláčku ve Skochovicích. Dokonce i lezavé počasí se v ten den umoudřilo. Na břehu řeky žádný obrovký cvičební areál, jen skupinka dřevěných přístřešků, tak na klubovnu, dílničku, "garáž" pro pár lodí a kuchyňku. A přece se tudy postupně těch lodí protáhl celý houfec. Pravda, jen projely a po chvíli se rozprostřely kolem plujích dřevěných plošin. A nebyly to žádné lodičky dobračky. Jen se do nich opřel vítr, strkaly se tam u břehu ostošest, dorážely na sebe, plachty se vzpíraly, takže většina majitelů se před zahájením Pohárového závodu Sokola raději vyjela "rozplavat".

Otec Sosnovec, starosta jednoty, se šířil: "Máme ještě kousek pozemku, ale tohle stačí. Naše hřiště je voda". Syn se rozpovídal víc, takže jsme se dozvěděly, že jednota má kromě jachtingu ještě oddíl kanoistiky a turistiky(samozřejmě vodní, ale nohy si také přijdou na své), a pro všechny zimní "práci" - lyžování. "A jen co jeden z kluků přijde z vojny," dodává starosta, "budeme výteční ve windsurfingu." Zase voda!

Inu, jsou ty "Pinokovo děti" prostě křtěné Vltavou. I když sem do vodní tělocvičny musí někteří dojíždět z Prahy a okolí. Dohromady není členů moc, 65 duší, ale sokolují na vodě už od 50. roku a vodáctví si tu užilo už na sedm generací. On to není sport pro osamělce. Ve světě mají své sponzory (už i u nás se objevují), ale také servis, managera. Tak tohle je tady ve Vraném příležitost pro rodinu. Vodní sokolíci mají štěstí, že pro ně otcové, matky, manželky, ba i sourozenci mají pochopení. Viděli jsme to na vlastní oči. V podobě oddaného dření lodí na vodu, přidržování při usazování stěžňů, až po svačinkové sáčky nadité obědem. Tři soutěžící děti Šindelářovy, patnáctiletá Barbora a kluci Jakub a Pavel si tatínka zorganizovaly na loďku s motorem a červeným křížem v bílém poli. Takže jednota má i svého lékaře.

Proměna v mořského vlka

Konečně se všichni sjeli, chystal se slavnostní nástup k zahájení - a já jsem vykulila oči. Copak mladý Sosnovec, tomu to slušelo i předtím, i když v té bílé kapitánské čepici vypadal, že může rovnou na zámořský parník, ale taťka! No, to bylo překvápko! Z docela obyčejného človíčka ve vytahaném svetru přes cemr se vedle mne na rozhodcovský můstek posadil starý mořský vlk. Pruhy na bundě, na hlavě tmavou námořnickou a nejmíň o deset let míň.

V tom se Barbora plachtou uklonila vodě až příliš a ozkoušela, jak studí podzimní voda. Táta doktor jen pokrčil rameny. "To vydrží a převlíkne se potom." Shodou okolností se pokoušel ke konci rozplavby utopit Optimista i Jakub. Snažil se sice loď plnou vody dotlačit až k cílové bóji, ale starostliví zodpovědní na břehu ho přinutili doplavat bez ní. Loďku pak dotáhla "motorka", stejně jako Vencova Finna, který využil pánova uklouznutí na můstku a hbitě si uplaval na sólojízdu. On to vůbec není tak snadný sport, jak to na pohled z břehu vypadá. Na mou duši, že jsem si myslela, že se prostě někam do lodi zapíchne kus slušně ohoblovaného smrčku a upevní se naň trojúhelník jakéhokoliv bílého plátna a juchej! Nepřejte si slyšet (a vidět), co taková loď má hejblátek a různých zákonitostí, má-li vůbec mít šanci na opravdickou jízdu. Ta moje verze by možná popojela taky, ale o sportu a případném závodění by si mohla nechat jen zdát. Některé typy se dají postavit - a staví - i v domácí dílně, ale dnes už opravdovou šanci má tovární výroba. Taketáž, ráhno, stěžně z lehkého kovu nebo laminátu a kvalitní umělá vlákna plachty mají své zákonitosti stavby - stěžeň tvrdost u paty a špičky, pružnost ve střední partii - střih plachty do ladného oblouku a vyztužení okraje (a pořádně vypnout podél stěžně, aby "neflatrovala"). A u okraje paluby lodi upnutá lanka, každé za jiným účelem.

Kupříkladu kiking - zařízení na ovládání tahu plachty po a proti větru. Když se dojížděla rozplavba, otec Sosnovec, bezmocný na břehu, od pokřiku na toho svého kluka div neskočil do vody: "Povol kikinu, povol kikinu!" a v duchu to jel s ním a táhl a tlačil, protože za jedničku v této otevřené soutěži tentokrát nebyl Sokol, ale "čeestévácká konkurence" důchodce Václav Froehlich. Žádná hamba, je to dlouhá léta vynikající jachtař. Ale naši jsou naši. Těm se fandí, drží palce - a křičí až do osípění.

Tři koruny

Vltava je jejich láska, jejich život. A patří k tomu nejen ta voda, místy poklidně lesklá, místy čeřící se od větru. Patří k tomu i to, že údolí řeky je krásné, po staletí lidem milované, ozdobené třemi českými korunami - pahrbky, které, překrývajíce se navzájem, vytvářejí obrys ozdoby českých králů. Na Královské, pod Orlíkem a tady. Jachtařina je tvrdý, ale technický sport, posvěcený věrností na celý život. Jezdí ho děti i šedesátníci. Ti malí hbitostí, ti starší hlavou. Ještě z vláčku jsme na plachtách očima hledaly na rozloučenou ta Qéčka Optimistů, Éčka s plachtičkou Evrop a modré vlnky Finnů, podle kterých jsme i z dálky odlišily, která z těch lodí nám bíle mává na pozdrav.

Naďa Vencovská, Sokolský věstník č. 10/95